Im memoriam

Včera v noci jsem se přišel na Tebe podívat.
Našel jsem Tě tvrdě spát,ale viděl jsem,že jsi brečela.
Olízl jsem Ti slzu a tiše,tiše kňučel.
" To jsem já,neopustil jsem Tě,jsem v pořádku,nic mi nechybí,jsem tady " 

Byl jsem u Tebe,tak blízko,u snídaně,pozorujíc,jak naléváš čaj. Mnohokrát Ti ruka sklouzla pod stůl,kde sedával jsem já.
Bolí to,já vím.
Byl jsem s Tebou,u mého hrobu,pečuješ o něj s takovou láskou.
Chci abys věděla,že já tam neležím.
Šel jsem s Tebou domů,díval jsem se,jak těžce zvedáš klíč. Jemně jsem dal své tlapky na Tebe a řekl," to jsem já "
Vypadala jsi tak unaveně,když jsi klesla do křesla.
Tak jsem se snažil,abys věděla,že jsem u Tebe.
Je krásné,být tak blízko,každý den a říkat Ti " NIKDY JSEM NEODEŠEL "
Seděla jsi tak potichu,pak jsi se usmála,vím,že jsi to věděla.
V tom klidu večera jsem byl tak blízko u Tebe. Den je u konce. Já se dívám,jak zíváš. "
Dobrou noc,Bůh Ti žehnej,uvidíme se ráno " Já budu hlídat Tvůj spánek,Tvé sny. A až přijde čas,přijdu si pro Tebe. Budu spěchat Tě přivítat. Ty a já,budeme stát bok po boku.
Tak,jak káže psí zákon,tak jak káže láska.
Je tolik věcí,co Ti chci tady ukázat. Buď trpělivá,paní má,ještě dlouhá je Tvoje cesta.
Pak přijdeš Domů a já budu s Tebou NAVĚKY

 

IM MEMMORIAM

Za svuj zivot jsem mela vice psu, nez je ma soucasna trihlava smecka. Jako uplne prvni byla Zorka. Byl to nadherny cerny vorisek a meli jsme ji, kdyz ja byla jeste hodne mala. Bohuzel jeji zivot skoncil pod koly auta.

Druhym psem a vlastne soucasne i prvnim byl NO Sajan I. Me bylo necelych 13 let, kdyz nas ve veku 12 let opustil. Miloval me a ja jeho. Nikdo nikdy nepochopi, co si dite, jako jsem byla ja, muze cele dny s tim psem povidat. Naucil me, ze velikonoc a kluku s pomlazkami se bat nemusim,kdyz on je nablizku. A on byl nablizku porad.

A pak se objevil Alan. Dalsi NO. Jednou mi doktor na veterine rekl, ze si musim vybrat. Bud budu mit kluky, nebo psa. On tak strasne na ty kluky zarlil, ze prestaval i jist. 12 let s nama byl a myslim, ze na nem jsem se toho naucila nejvic. Ma nejoblibenejsi kniha v te dobe byla Ajax na stope a Alan musel byt zkratka uplne stejny.

Dalsim psem byl Filip.  Soubezny s Alanem. Puvodne byl zakoupen nami jako cerny kokrspanel, ale prodavajici byl humorista a z kokra se vyklubal dalsi krasny cerny krizenec. Mozna ze tam i kokr nekdy byl. Kdyz venku skucela sanitka, skucel i on.

Patym psem byl cistokrevny trpaslici jezevcik Ben. Bohuzel nepobyl u me dlouho, protoze jednou jsem ho uz nenasla pote, co jsem ho uvazala pred obchodem,a ja sla dovnitr. Nechtela jsem uz nikdy zadneho psa, ale to bych asi pak nebyla ani ja.

A tak se k nam dostala tentokrat uz cistokrevna kokrice Nelly. Zlate, milionove psi srdce. Kdyz jsme si ji z Bustehradu dovezli, vedela jsem, ze budeme kamaradky. A byly. Co ta se mnou prozila!!!! Sankovala, jezdila na kolobezce,  byla oblekana do hadriku aby byla posleze vozena v kocarku.Nase holky (dcery) milovala a ony ji. Jeji prvni stene se narodilo na prochazce v parku v den, kdy jsme sly z kontroly z veteriny a byly obe ujisteny, ze mame cas. Nemely a pak jich doma vylezlo jeste osm. Kdyby jich bylo dvacet, bylo by to malo, jak velky zajem o ne byl. Bohuzel jeji nevylecitelna nemoc, ktera se projevila ve ctyrech letech a do sesti let jsme ji lecili ozarovanim a injekcemi kazdy druhy den, mi ji vzala.  Jenze v te dobe uz u nas byl zase zpatky

Sajan

na teto fotce je par hodin pred tim,nez nas opustil

 

 

Ano, vratil se. I se svou klucici vadou. To meli oba Sajanove stejne. Stejne tak i barvu a nase kazdodenni suskani si jen pro sebe. Kdyz jsem si lehli oba na zem, pritiskli se k sobe a nikoho mezi nas nepustili. On dal tlapy kolem meho tela, ja ho obejmula rukama a spitali jsme a spitali. Nepise se mi lehce, to mi verte a i kdyz je to uz delsi cas, co nas opustil (v nadhernem veku 15 let - brezen 2009), kazdy den mi chybi. Sajan, byl to nejlepsi, co me v zivote potkalo. Zadny jiny pes ho nemuze z meho srdce vystrnadit. Kazda vzpominka na nej je nejaky zazitek. Co den, to pribeh. Kdyz pri povodnich v roce 2002 jsme ho umistili u jednech lidi v nedaleke vesnici, tak on vedel, ze jsme se ho nezbavili. A hned jak jsme uklidili, tak prvni vec, ktera musela byt hotova, bylo mistecko pro nej. A i dnes, kdyz prijdu domu, tak muj zrak jako prvni bezi ke dverim, jestli tam lezi a ceka na me. Vim, ze tam nahore se potkal se Sajanem I. a vypravi si spolu tu spoustu zazitku, co oba se mnou prozili.

Tri dny pote, co nas opustila Nellinka, vzali jsme si z utulku znova kokrouse-Maxe

  

Nadherny, urostly a svuj pes. I on u nas prozil svych krasnych 15 let. Nemel ten prvni rok sveho zivota vubec jednoduchy. Jako stene ho jeste jeho panicka chtela, ale kdyz pak zjistila,ze to stene vyrostlo, zacal byt na obtiz. Byl odstehovan do sklepa a pak vyhozen na ulici. Trikrat ji ho lidi privedli zpatky, nez tem poslednim rekla, coze ma jeste udelat, aby se ho zbavila?! A tak se dostal do utulku a odsud k nam. Boze, jakou ten mel v zivote smulu!!! Treti den, co byl u nas ho prejelo auto. Rychly prevoz do nemocnice a 4 hodinova operace predni prave nohy s vysledkem - kovova dlaha  a osm sroubu - navzdy. Osm tydnu nesmel chodit, nosil krasna modra tricka - modra barva mu moc slusela a noha byla zachranena. Pak ho kopl nas kun a on nedychal. Vytahla jsem mu jazyk a davala masaz srdce. Naskocil a opet rychly prevoz do nemocnice. To byl nas Maxik. V kazdem coulu Pan pes. Neznasilneny a porad osobnost. Spal u me postele a nemel rad pach piva. Povodne prozil s nama v aute, ve kterem jsme bydleli.

 

Vždycky je nejtěžší dopisovat takovéto stránky. Ale život je už zkrátka takový.

 

V lednu 2012 nás po dlouhé nemoci - epilepsie, cukrovka a srdeční vada opustil Seman. V sedmi letech. Ptáte se, proč to zveřejňuji až v červenci 2012? Protože to pro mě je stále těžké a nepochopitelné.

 

V lednu 2012 bohužel nemoce našeho "ohaře" (jak jsme mu říkali, a jak o něm i nadále mluvíme) přemohly. Prohání se za duhovým mostem a je mu tam nesmírně krásně a čeká tam na nás ostatní.

Chybíš nám, Semíku

Semik    

22.10.2004 se v Kresicich u Litomeric narodila stenatka do te doby pro me neznameho plemene Bretansky ohar. V te dobe jsem doma mela psy dva a to NO Sajana a kokra Maxe. Oba byli desetileti a do te doby nebyl duvod, proc na poctu nasich psu cokoli menit. Jenze v roce 1999 jsem onemocnela psoriazou a na jare roku 2004 upadla do depresi. Nic me nezajimalo, jen jsem lezela a nic nedelala. Pak k nam prijel majitel mamy Sema, to bylo v prosinci tehoz roku a rekl, ze ma pro nas stene jiz zmineneho ohare. A jen se na nej prijedte podivat, vzdyt si ho nemusite hned brat,prohlasil a odjel. A tak jsme se v lednu  teda prijeli podivat a opravdu jsme si ho nemuseli brat, ale vzali. A tak k tem dvema klukum pribyl dalsi, Semi. A ja objevila jeste v tom samem mesici agility, ktere prave vznikly v ZKO Zitenice a bylo po depresich. Takze Semi je takova moje srdecni zalezitost. A on jakoby to vedel. Agi sice nedela a delat teda opravdu nebude, protoze pro to on se rozhodne nenarodil, zato je to takovy muj cannisterapeut. Podava mi veci, mazli se se mnou a kdykoli se na nej podivam, hned mam lepsi naladu. Je to takovy super rozkocany ohar a nejsem si zcela jista, zda se mu ohar da jeste rikat.

 

 

Nejoblibenejsi cinnost naseho Sema je skok na gauc. Zde vydrzi polehavat opravdu dlouho a snad jeste dyl,kdybych nevzala do ruky obojek a nezavelela: Jdeme ven. Tak to jo, to on taky rad. Venku lita jak torpedo a nikdo by do nej nerekl, ze je to liny ohar. Akorat, ze ho musime setrit. Ma totiz epilepsii a srdecni vadu. Tyto dve choroby nejdou vazne dost dobre dohromady a tak chodime jen na kratke, pul hodinove prochazky, zato nekolikrat za den.

 

 

V červenci 2012 jsme museli nechat odejít i Ritu, které se její zranění změnilo v trpení. Nemohla chodit, nevylezla na gauč, procházky se pro ní stávaly peklem, trpěla, když viděla ostatní psy běhat a ke konci i chodit. Každý krok jí způsoboval nepředstavitelné bolesti. Rita byl můj první pes, se kterým jsem poznala to slastné opojení stát na bedně na nejvyšším místě. Naučila mě, jak vychovávat agi psy. Byla jedinečná a úžasná a krásná. Byla to dáma. A taková zůstala. Rita v červenci 2012 poprosila své páničky, aby jí pomohli ukončit ten nelehký úděl, který jí potkal. Jejímu přání jsme vyhověli a ona se odebrala za ohařem. Užívejte si to tam, chybíte mi, moc!!!

RITA   

Rita se bohužel letos, v roce 2011 ve svých pěti letech, odebrala do plného invalidního důchodu. Žádné sportování, jedině gaučing. No, co se dá dělat.

 

V roce 2007 jsem uz vedela, ze agility proste delat chci a kdyz je delat chci, tak k tomu potrebuji take psa. A Semi to rozhodne nebude, kdo se mnou tento uzasny sport delat bude a tak neni jina moznost, nez si poridit psa jineho. V lednu jsem zacala obvolavat psi utulky a ptala se po akcni fence, asi tak rocni, do 40cm v kohoutku. A v Chomutove mi rekli, ano, ta tady je. A tak jsme vyrazili do Chomutova a privezli si  Ritu. A je pravda, ze agi beha, a taky tanci a dela coursing a flyball a chodime na poslusnost a na obrany - je proste fantasticky univerzalni a pritom neskutecne mazliva a zrava. Za kus cehosi ji naucim i stoupnout si na hlavu. Ja rikam, ze je to Tibetsky retrivr ale je to pravy vorisek a ma i jeho vlastnosti. Je chytra a mazana.

 

 

 

 

 

 

Jeji pribeh

Narodila jsem se v lednu 2006 mamince Punte spolecne jeste se tremi sourozenci. Maminka byla moc hodna, starala se o nas, krmila nas a ucila nas, jak to v zivote chodi. Vypravela nam, ze lidi jsou jen hodni a ze my psi, jsme tu pro ne, abychom se o ne starali, hlidali je a hrali si s nima. Tak jak to zazila ona.

Pak prisel ten den, kdy jsme se museli s maminkou a jeji lidskou smeckou rozloucit a kazdy dostal domov novy. Nevim, jak dopadli moji sourozenci, ja teda mela o zivote s lidmi predstavy, diky mamince, velice zkreslene.

Pro  me si prisel pan s panickou. On vypadal suprove, ona tak divne smrdela. Jak v te koupelne, kam nas jednou maminka vzala, kdyz jsme se tak krasne vyvaleli v tom hnoji tam na dvore u ovci. Ani me nepohladila, skoro se na me ani nepodivala. Zato pana jsem si zamilovala hned, jak jsem ho uvidela. A bylo mi jasne, ze bude legrace. A byla.

Zabydlela jsem se v bytecku v takovem vysokem baraku. Hodne brzo jsem pochopila, ze na zachod se chodi ven a ze staci se postavit ke dverim, ze v jedne misce se nekoupu, ale zpusobne z ni upijim vodu, a z druhe misky vyjidam granulky. Ze ruka pana je tu proto, aby me neustale hladila a drbala a ze panicce je lepsi se vyhnout.

Tak uteklo kratkych 6 mesicu. A najednou moji panicci nebyli dva, ale tri. Neco stejne vonaveho jako pan lezelo v clovecim pelisku a divne to mluvilo. Jak krasne bylo chodit s panikem a tim malym panikem na prochazky!!! A ja se snazila byt tak hodna, jak to jen stene v mem veku dokaze. No, chtela jsem si hrat. Ale nesmela jsem. Zadny balonek, zadne hracky, nic. Tak jsem si musel poradit sama. Co ta panicka ale delala za sceny, kdyz jsem trochu rozkousala dudlik a perinku jsem chtela taky.

A tak vzal panik zase obojek a voditko a zase jsme sli spolu na prochazku. Jenze to jsem netusila,ze se z te prochazky domu vrati jen on. Me nechal samotnou, bez nej, mezi samymi cizimi psy. A zadny bytecek a vlastni misticky a pelisek, ale dohromady s jinymi psy!!! Ale on se se mnou nerozloucil, on prijde! Utesovala jsem se. A utesovala jsem se dalsich 5 mesiců. Jenze tam nahore musi existovat psi buh. Ted uz tomu verim.

Jedno unorove rano roku 2007 zazvonil kdesi na stole telefon. Ano, takovou tu mame, jsem zaslechla. Ano, muzete zitra prijet. Dobre, nikomu ji nabizet zatim nebudeme.

Druhy den odpoledne prijela zas takova podobna rodina -pan a panicka. Jenze ani jeden nesmrdel jak v koupelne, naopak, bylo z nich citit neco moc prijemneho. A sli rovnou ke kotci, kde jsem byla ja a jeste dve kamaradky!!!! Me, me si vemte, kricela jsem co jsem mohla!! A oni se opravdu zastavili u meho kotce. A koukali na me. A ta pani, co nas krmila na me vola a rika Pojd sem!!!! V ten moment jsem mela pocit, ze se zblaznim radosti. A tak kdyz me vypustili, zacala jsem po tom dvore litat jak zbesila a kdyz zavolali, abych prisla k nim, tak jsem pribehla. A pak jsem najednou sedela v aute a byl tam jeste jeden takovy hnedobily pes a jeli jsme hodne dlouho, az jsme prijeli do meho noveho domu, kde mam dvur a zahradu a psi kamarady a s tim panikem se porad jen mazlim a s tou panickou jezdim na cvicak a ukazuju ji, ze umim uplne vsechno a plnymi dousky si uzivam toho, ze jsem tam, kde me maji radi a vracim jim to tim, ze jsem hodna a snazim se je hlidat, starat se  a hrat si s nima. Presne tak, jak mi to rikala ma maminka, ze to tak ma byt a dnes uz vim, ze to tak i je.

 

TOPlist